Stanovení pasivního standardu

Stanovení energetického standardu

Energetický standart vyjadřuje množství energie skutečně spotřebované nebo odhadované pro splnění potřeb se standardizovaným užíváním budovy -  vytápění, příprava teplé vody, větrání, osvětlení, provoz, v jejich ročních potřebách, vztažených na 1 m2 celkové podlahové plochy a porovnané s referenční hodnotou. České zákony řeší problematiku referenčních hodnot zveřejněním tabulky absolutních hodnot měrné  spotřeby energie v kWh/m².rok pro jednotlivé klasifikační třídy (A – F) a druhy budov. Hodnoceny jsou provozní energie dodané na hranici budovy, tj. energie měřitelné objektovým elektroměrem, plynoměrem, měřičem tepla. Svázané energie ani produkce CO2 nejsou předmětem tohoto hodnocení a průkaz energetické náročnosti v ČR toto neobsahuje. Vytváří se zde velký prostor pro další metody hodnocení budov (např. Greenway), které mohou toto ohodnotit a koncového uživatele lépe informovat.

 

Termín „pasivní dům“ je pevně spojen s určitým výpočetním modelem a jeho předpoklady. Metody výpočtového hodnocení i certifikace pasivních domů zpracoval a v souladu s přibývajícími praktickými zkušenostmi je stále upřesňuje Passivhaus Institut v Darmstadtu, který má rozhodující zásluhy na prosazení tohoto principu.

Při navrhování pasivních domů se v zahraničí i u nás nejčastěji využívá výpočetního nástroje PHPP, a to jak pro běžnou práci při hledání řešení vedoucího ke splnění požadavků pro pasivní domy, tak i pro vytvoření protokolu s deklaracemi těchto hodnot v souladu s Technickou normalizační informací TNI 73 0329 – Zjednodušené výpočtové hodnocení a klasifikace obytných budov s velmi nízkou potřebou tepla na vytápění – Rodinné domy.

Jedná se o metodiku obsahující výpočetní algoritmy a datové sobory umožňující významně zjednodušit navrhování pasivních domů, porovnat kvalitu stavebního řešení a jednoduše vyjádřit výsledek hodnocení.

V energetické bilanci objektu je třeba uvažovat novou realitu, kdy některé dříve dominantní jevy přestávají být významné (např. únik tepla plochou konstrukcí, pokud jsme snížili součinitel prostupu tepla k hodnotám 0,15 – 0,10 W/(m².K) a jiné skutečnosti, jako je energetický vliv neřešených tepelných mostů a vazeb  nebo vliv průvzdušnosti obálky budovy, se naopak projeví výrazně více.

Výpočty energetických bilancí jsou tak výrazně více než dříve citlivé na korektnost zahrnutí vnitřních tepelných zisků od osob, energie slunečního záření pronikající okny i tepelných zisků od technologických zařízení a spotřebičů v domě.

Významnou odlišností pasivních domů oproti dosud obvyklým řešením jsou tepelně-akumulační vlastnosti stavebních konstrukcí. Vliv velikosti a orientace prosklených ploch je výrazně větší než vliv hmotnosti stavebních konstrukcí.

Optimalizačním výpočtům pro volby vhodných strategií spolu s výpočtovými hodnoceními, uvažujícími veškeré energetické potřeby je třeba věnovat výrazně větší pozornost.

 

Základní parametry pasivního domu podle metodiky PHPP a schéma certifikace:

Veličina jednotka požadavek
Základní vlastnosti
Měrná potřeba tepla na vytápění

kWh/(m2a)

< 15

Celková potřeba primární energie

kWh/(m2a)

< 120

Celková průvzdušnost n 50

h

< 0,6

Certifikace

1.

Výpočet součinitele prostupu tepla

W/(m2K)

< 0,15

2.

Kontrola projektové dokumentace: konstrukce bez tepelných mostů, vzduchotěsná

3.

Měření celkové neprůvzdušnosti n 50

/h

< 0,6

4.

Výpočet potřeby tepla na vytápění

kWh/(m2a)

< 15

5.

Výpočet měrného příkonu tepla

W/m2

< 10

6.

Kontrola projektové dokumentace: zajištění pohody větráním

7.

Výpočet zajištění pohody prostředí v letním období

8.

Hodnocení efektivnosti přípravy teplé vody

9.

Výpočet roční energetické účinnosti zásobování teplem

10.

Výpočet celkové potřeby primární energie

kWh/(m2a)

< 120

 

Kritéria pasivního domu

Má vysoce kvalitní tepelnou ochranu

Neprůhledné konstrukce jako střecha, vnější stěna a podlahová deska mají U-hodnoty max. 0,15 W/(m².K).

To odpovídá při použití standardních izolačních materiálů tloušťce izolace 25 – 30 cm a často se používají i silnější tloušťky izolace, např. u malých nebo silně zastíněných staveb.

Okna mají U-honotu max. 0,8 W/(m².K)

Zde je nutné tepelně izolovat okenní rámy a trojité tepelně izolační zasklení je samozřejmostí.. Izolace a okna se osazují po obvodu tepelné obálky bez tepelných mostů.

 

Tepelná obálka je současně obklopena jedním vzduchotěsným obalem (vnitřní omítka, dřevěné desky, fólie)

Tato vzduchotěsnost obálky budovy musí být přezkoušena tlakovou zkouškou. Výměna vzduchu, která se přitom zjistí (hodnota n50) se smí pohybovat kolem 0,6/h ­­ (hodnotící kriterium).

 

Zasklené plochy mají vysokou hodnotu celkové energetické propustnosti

ve výši 50–55 %.

Solární záření výrazně přispívá k redukci potřeby tepla na vytápění.

 

Všechny místnosti uvnitř tepelné obálky budovy jsou větrány (v topném období) pomocí větracího zařízení s rekuperací.

Účinnost rekuperace tepla ve výměníku musí být min. 80% a potřeba energie pro celkové větrání nesmí překročit 0,45 Wh/m­­³.

Potřeba tepla na vytápění a potřeba tepla na chlazení je omezena pokaždé na15kWh/(m²a) – hodnotící kriterium

Potřeba primární energie pro vytápění, větrání, teplou vodu a elektřinu pro domácnost je omezena na 120 kWh/(m²a) – hodnotící kriterium

Měrné potřeby tepla se vypočítají podle PHPP a vztahují se na obytnou plochu uvnitř tepelné obálky budovy

Topná zátěž budovy se pohybuje podle výpočtu PHPP kolem cca 10W/m² – funkční kriterium

Četnost překročení max. teploty popisuje podíl hodin za rok, v nichž průměrná teplota v místnosti překročila hodnotu 25 °C. Nemá být větší než 10%.

Nástroj PHPP obsahuje přibližný výpočet, který poskytuje první odhad průměrné četnosti překročení max. teploty v budově.

Tepelné mosty

Navrhování pasivních domů – navrhování bez tepelných mostů

Vliv tepelných mostů a vazeb na celkové tepelné ztráty budovy může být značný. Při stavbě  pasivního domu je nutné co nejvíce redukovat dodatečné tepelné ztráty přes tepelné mosty, aby bylo skutečně dosaženo požadovaných hodnot potřeby tepla a topné zátěže. To je možné  pečlivým plánováním detailů.

Čistě geometrické tepelné mosty se ve výpočtu tepelné bilance neprojeví negativně a jsou téměř bezvýznamné. U objektů  s velmi členitou obálkou budovy je eliminace tepelných mostů technicky náročnější a tím je jejich realizace i dražší.

Navrhováním bez tepelných mostů je možno se vyhnout náročným výpočtů a tepelným ztrátám. Je-li efekt tepelných mostů celé budovy roven 0 nebo menší, hovoříme o navrhování bez tepelných mostů.

Při dobrém návrhu detailů může v jednotlivých případech vzniknout „negativní“ efekt tepelného mostu. Pak je „běžná ztráta“ vypočtená ze součtu všech běžných konstrukcí vyšší, než exaktně určená tepelná ztráta všech tepelných mostů. A tak u konstrukcí, kde jsou tepelné ztráty důsledně eliminovány nebo minimalizovány, vyplývá dokonce ještě malý příspěvek k dobru v bilanci tepla na vytápění.

 

Splní-li stavba kriteria pasivního domu, bude možno ztráty tepelnými mosty zanedbat.

Význam tepelných mostů

Při výstavbě a provozování staveb se zvyšujícími se nároky na tepelný odpor konstrukce roste význam tepelných mostů. Jejich vliv na energetickou náročnost stavby může být velmi významný, v extrémních případech mohou tepelné mosty způsobovat ztrátu i více jako jedné poloviny energie potřebné na vytápění místností.

Bohužel málokdo je v rámci projektové přípravy řeší. V průběhu realizace stavby se pak může vyskytnou již neřešitelný, nebo jen obtížně řešitelný problém, jenž může být určující pro kvalitu celé stavby. To si uvědomuje jen několik zodpovědných projektantů, kteří se chtějí touto problematikou zabývat. Ostatní nechávají na budoucích majitelích či uživatelích, aby si s problémem poradili, jak umějí.

 

Lokalizace tepelných mostů

Tepelné mosty lze lokalizovat v průběhu navrhování stavby, v průběhu její realizace i po uvedení do provozu. V současné době je bohužel nejčastější období jejich lokalizace až při užívání stavby.

Tepelné mosty jsou na každé stavbě, není možné se jim vyhnout. Cílem je jejich minimalizace.

 

Konstrukční tepelný most

Tepelný most je část dané stavební konstrukce, kde se její tepelný odpor místně významně mění:

  • úplným nebo částečným průnikem stavební konstrukce nebo vrstvy materiálu s odlišnou tepelnou vodivostí (konstrukce je tepelně nestejnorodá), nebo stavební konstrukce obsahuje alespoň jednu nestejnorodou vrstvu
  • změnou tlouštěk vrstev stavební konstrukce
  • rozdílem mezi vnitřními a vnějšími plochami stavební konstrukce, např. výztužným žebrem

Konstrukční tepelné mosty vznikají všude tam, kde  materiály s vyšší tepelnou vodivostí procházejí tepelnou izolací nebo do ní vstupují. Prostupy, průniky nebo oslabení tepelné izolace se vyskytují hlavně u balkónových konzol, u paty zdí, u základů nebo u upevňovacích systému v tepelně izolačním systému. Avšak i dřevěný sloupek v lehké konstrukci představuje konstrukční tepelný most (tento však bývá zpravidla zahrnut ve výpočtu součinitele U).

Geometrický tepelný most

Tepelná vazba je rozhraní mezi dvěma a více konstrukcemi, kde tepelný tok v konstrukcích je významně změněn jejich vzájemným působením. Je to zvláštní případ tepelného mostu, odlišný od ostatních svou nepřiřaditelnosti k jedné či druhé konstrukci.

Tepelné vazby vznikají vždy tam, kde izolační rovina mění směr nebo se mění její tloušťka. Příkladem jsou zde rohy vnějších stěn, sokly, žlaby hřeben, čelo štítu nebo ostění oken.

 

Tepelné mosty lze rozdělit podle:

  • způsobu předávání

tepla konvektivní  (zvýšený tepelný tok vzniká prouděním vzduchu)
konduktivní (tepelný most vzniká vedením tepla)

  • podle četnosti

tepelné mosty nahodilé
tepelné mosty systematické

  • podle velikosti

tepelné mosty bodové
tepelné mosty lineární

 

Tepelný tok je množství tepla procházející konstrukcí – energie, které „vtéká“ do konstrukce a musí odtud také vytéci. Teplo teče z vyšší úrovně (z teplejšího prostředí) do nižší (do chladnějšího). Tepelný tok nevzniká mezi dvěma prostory, kde je stejná teplota (vytápěná zóna).

Tepelný tok je analogií vodního toku. Zeď si lze představit jako různě porézní materiál, přes který teče různě rychle voda. Pokud je zeď rovná, teče i teplo rovně, pokud je konstrukce zakřivená, dochází i k zakřivení tepelného toku. V místě kde se stýkají tři plošné konstrukce (např. dvě stěny a střecha) dochází dokonce k trojrozměrnému vedení tepla.

Deformace teplotního pole znamená vždy zvýšení tepelné propustnosti (tato místa označujeme jako tepelné mosty) a proto tato místa není možné při sestavování tepelné bilance budovy jednoduše zanedbat.

 

Tepelné mosty a jejich vliv na kvalitu stavby

Zvyšují tepelnou ztrátu a tím i potřebu tepla  na vytápění – zvýšené tepelné ztráty citelně  zvyšují tepelnou zátěž u exponovaných místností s větším počtem vnějších ploch (např. v rohu, v podkroví, k zemině apod.).

Způsobují lokální snížení povrchové teploty konstrukce –  riziko tvorby kondenzátu a plísní na povrchu vnitřních ploch, riziko vzniku  průvanu chladného vzduchu

Způsobují zvýšené usazování prachu v důsledku vyšší vlhkosti vzduchu a konstrukcí v oblasti tepelných mostů.

Způsobují zvýšenou kondenzaci vodní páry v konstrukci, což může mít nepříznivý vliv na zabudované materiály organického původu – zejména u dřeva hrozí napadení hnilobou či jinými houbami. Mezi extrémní, nikoliv však neobvyklé případy lze počítat kondenzaci vodní páry v trubních rozvodech elektroinstalace, kdy výsledkem mohou být úrazy elektrickým proudem či dokonce i vyhoření elektroinstalace, v krajním případě i celé budovy.

 

Posouzení tepelných mostů

Výběr opatření pro eliminaci / minimalizaci se provádí na základě:

  • obvyklých stavebně technických detailů – tyto je nutno dle požadavků konkrétní projektové dokumentace znovu vyhodnotit a patřičně optimalizovat
  • zkušeností a získaného know-how v oboru stavební fyziky s ohledem na zásady techniky
  • odborné literatury
  • kontrolních výpočtů

 

Neprůvzdušnost

 

Neprůvzdušnost pasivního domu – zkouška kvality

Dokonalé vyřešení a realizace vzduchotěsné obálky budovy je jedním ze základních pilířů pasivního domu. Neprůvzdušnost zajišťuje spojitá vzduchotěsná vrstva, která musí být profesionálně navržena a precizně provedena. Případná nedbalost může způsobit větší tepené ztráty, kondenzaci vlhkosti v konstrukcích, následně pak vznik poruch a nižší životnost staveb.

 

Základní požadavky na průvzdušnost

Celkovou průvzdušnost stanovuje norma jako n50  (­­­h¯¹) Pa. Čím menší je tato hodnota, tím je větší vzduchotěsnost stavby.

Pro pasivní dům s nuceným větráním je hraniční hodnota n50N = 0,6 h­­­¯¹. Za 1 hodinu se tedy v budově nesmí vyměnit více vzduchu, než 60% celkového objemu budovy. Měření probíhá při stejnoměrném tlakovém rozdílu (podtlaku nebo přetlaku) 50 Pa, což odapovídá tlaku vznikajícímu při síle větru asi 9 m/s.

Hodnota n50 se určuje experimentálně měřením dvěma metodami: při výstavbě po dokončení vzduchotěsnících opatření nebo v době používání budovy. Zásadní je měření neprůvzdušnosti během výstavby. Nalezené netěsnosti  se pak dají hned na místě odstranit, zabrání se jejich překrytí a následné zdlouhavé lokalizaci.

 

Vliv průvzdušnosti budovy na potřebu tepla

Vysoká průvzdušnost obálky budovy vede k vyšším tepelným ztrátám, které během projektování zpravidla nejsou zohledněny. Skutečné tepelné vlastnosti budovy mohou být někdy výrazně horší než navrhované a v krajním případě může dojít k poddimenzování otopné soustavy. Ve výpočtech se uvažuje s více faktory ovlivňujícími konečné hodnoty ztrát, jako expozice budovy, množství fasád vystavených působení větru, výška budovy a jiné.

U běžných novostaveb jsou tyto ztráty průvzdušností  dokonce větší, než celková roční potřeba tepla na vytápění u pasivních domů.

 

Riziko šíření vlkosti

Netěsnostmi může proudit teplý vzduch z interéru do exteriéru a působit tak jako nositel vlhkosti. Vzduch proudící spárou širokou 1 mm a dlouhou 1 m (při teplotě v interiéru 20°C a relativní vlhkosti 50 %) může denně z interiéru přenést kolem 360 g vody (ročně 10 – 15 kg vody) ve formě vodních par. To je mnohonásobně více než při vlhkostním toku v důsledku difuze vodních par a je prakticky nemožné, aby se takové množství účinně odpařilo.

Zpravidla se tyto páry hromadí ve vrstvách konstrukcí do nasákavých materiálů. Při teplotních rozdílech pak kondenzují na chladnějších místech, nebo rozhraních materiálů s různým difuzním odporem. Takové podmínky jsou ideální pro vznik plísní a hub, které mohou způsobit rozsáhlé škody na konstrukcích. Vznik plísní na straně interiéru je zpravidla způsoben nasáknutím izolantu, u kterého se radikálně snižuje izolační schopnost. Vytváří se tím tepelný most a možnost kondenzace vlhkosti na vnitřním povrchu.

Dřevěné konstrukce jsou náchylnější na vlhkost a již za několik let mohou být značně ovlivněny jejich fyzikální vlastnosti až po totální destrukci. Především u střešních konstrukcí je výskyt netěsností častější kvůli zhoršené dostupnosti a složitějších detailech přechodu konstrukcí. U masivních staveb je riziko menší, respektive poruchy se mohou projevit za delší čas.

Z uvedeného vyplývá důležitost správného návrhu skladeb konstrukcí s ohledem na difuzní odpor jednotlivých vrstev. Platí zásada, že směrem k exteriéru by se měl difůzní odpor kvůli odvětrání vlkosti  zmenšovat.

Vzduchotěsnící vrstva musí být  umístěna s ohledem na možnou kondenzaci vodních par. Její umístění ve vnitřní čtvrtině konstrukce co se týče tepelného odporu, ve většině případů této podmínce vyhoví a vlhkost zde nekondenzuje.

 

Návrh kvalitního utěsnění

Základem vysoké neprůvzdušnosti u pasivního domu je pečlivě propracovaný návrh s vyřešenými detaily a použitými materiály.

Je vhodné dodržet několik zásad:

  • volba vhodné konstrukce budovy s minimem problematických detailů
  • návrh spojité vzduchotěsné obálky bez přerušení a její správné umístění v konstrukci
  • volba vhodného vzduchotěsného materiálu, kvalitních spojovacích a těsnících materiálů (lepící pásky, tmely atd.), kompatibilních se vzduchotěsným materiálem a s garantovanou funkčností (přilnavost, pružnost) po celou dobu životnosti konstrukce
  • minimalizace prvků prostupujících vzduchotěsnou vrstvou
  • identifikace problematických míst, vyřešení způsobu těsnění a napojení vzduchotěsnící vrstvy na ostatní konstrukce spolu s detailní dokumentací a návrhem použitých materiálů
  • dokonalé utěsnění spojů navazujících  a prostupujících prvků (okna, potrubí)

 

Při navrhování pasivních domů s ohledem na vzduchotěsnost je zapotřebí dbát i na další faktory, jako je expozice budovy vůči větru a tvarová četnost. Samotná expozice budovy nemá vliv na její neprůvzdušnost, ale na množství vyměněného vzduchu netěsnostmi objektu a s tím spojené tepelné ztráty. Různá expozice budovy znamená rozdílný tlak větru a proto se doporučuje umisťovat domy na závětrná místa, nebo umístit z návětrné strany větrolamy.

Různé druhy konstrukce vyžadují specifický přístup při navrhování a provedení vzduchotěsnící vrstvy. Klíčové je již ve fázi plánování podrobně vypracovat celkový koncept vzduchotěsnosti, zahrnující veškeré napojení ke konstrukčním prvkům, jejich přechodům a utěsnění otvorů (prostupů instalací). Všechny detaily je nezbytné jasně vyřešit a popsat.

 

Materiály pro vzduchotěsnící vrstvu

U masivních konstrukcí plní funkci vzduchotěsnící vrstvy vnitřní omítka bez prasklin, která musí být provedena spojitě na všech obvodových stěnách. Samotná zděná stavba má totiž značnou průvzdušnost přes mezery v maltě. Omítnuté musí být i stropy, nebo v případě monolitických stropů vzduchtěsně napojené na obvodové zdi. Je důležité zajistit i dokonalé utěsnění vedení instalací a dalších prostupů, jako kotvící prvky a jiné. V případě viditelné vnitřní zděné konstrukce bez omítky je vzduchotěsnou vrstvu nutno umístit mezi interiérové zdivo a další vrstvu.

U dřevostaveb je vzduchotěsnost zabezpečena pomocí konstrukčních desek na bázi dřeva nebo plastové fólie. Desky na bázi dřeva se používají nejčastěji a to ve vyhotovení na pero a drážku, se spoji tmelenými trvale plastickým tmelem a přelepenými páskami. Výhoda oproti fóliím tkví ve spojení vzduchotěsnící schopnosti se současným zavětrováním konstrukce.

Nevýhodou fólie je její menší odolnost vůči propíchnutí nebo proříznutí, dále nutnost napojování na podložených místech a eventuální přítlačné laťování.

Vzduchotěsná vrstva se umisťuje na vnitřní straně konstrukce za instalačním prostorem, v případě jednovrstvé skladby na vnitřní straně stěn. Instalační prostot o malé tloušťce (asi 50 mm) má několik výhod: zmenšuje počet prostupů vedení vzduchotěsnící vrstvou (elektřina, voda a jiné), při provádění instalací se snižuje nebezpečí poškození dokončené vzduchotěsnící vrtstvy.

U oken a jiných stavebních otvorů je v každém případě zapotřebí věnovat náležitou pozornost  provedení připojovacích spár, jejichž tloušťka je malá, ale požadavky na ně jsou přibližně stejné jako na ostatní obvodové konstrukce. Klíčem ke kvalitně vyhotovené montážní spáře je správný výběr materiálů, jejich skladba a detailní projektová dokumentace.

 

Vzduchotěsné spoje

V současné době je značný výběr speciálních výrobků pro lepení, napojování a utěsňování vzduchotěsných vrstev z různých materiálů. Produkty pro účel vzduchotěsnosti mají garantovanou životnost a je jimi možno dosáhnout prakticky nulové neprůvzdušnosti detailů.

Těsnící materiály jsou na trhu v rozličných vyhotoveních, která umožňují výrazně urychlit a zjednodušit utěsňování stavby. Výhodu mají ucelené těsnící systémy s mnoha užitečnými doplňky.

O kombinaci různých lepících a spojovacích materiálů a vhodnosti jejich použití je dobré poradit se zkušenými a znalými odborníky. Některé materiály mohou totiž vzájemně chemicky reagovat, popřípadě nevytvářejí těsné spoje. Při používání těsnících materiálů je nutné dodržovat montážní postupy doporučené výrobcem a používat výrobky přímo určené k danému účelu.

Těsnící manžety a průchodky potrubí slouží k trvalému vzduchotěsnému a parotěsnému uzavření otvorů s prostupem prvků kruhového průřezu. Vyrábějí se ve více rozměrech pro kabely různých průřezů. Používají se především u prostupů s menším průměrem, kde je nevhodné použití pružných pásek kvůli rozměru, ale i teplotě nebo jiným faktorům.

Vzduchotěsné elektroinstalační krabice a zásuvky se používají v konstrukci, kde instalace prostupují vzduchotěsnící vrstvou, například omítkou u masivních staveb nebo u dřevostaveb bez instalační roviny. Těsnost zajišťují vzduchotěsně řešené kabelové otvory.

Zabezpečit kvalitní provedení vzduchotěsné vrstvy není vůbec jednoduché, což potvrzují  i statistiky měření  Blower-door testem u provedených domů, které byly navrhovány jako pasivní. Vzduchotěsnost objektů je zanedbávaná a řada montážních firem není s jejími zásadami vůbec obeznámena.

Bez kvalitní, precizně provedené vzduchotěsné obálky není možné dosáhnou pasivního standardu. Pro dobré zvládnutí koordinace jednotlivých profesí v průběhu realizace výstavby a dosažení požadovaného výsledku je žádoucí, pověřit prováděním stavby odbornou firmu, znalou této problematiky.

 

Kontrola neprůvzdušnosti

Nezbytnou součástí zajištění kvality pasivního domu je test neprůvzdušnosti. Je naprosto nutné provedení testu v průběhu výstavby po dokončení vzduchotěsnící vrstvy. Včas se tím odhalí defekty a netěsnosti a jejich náprava je jednodušší a levnější.. Další test v době používání budovy je pak dokladem pro certifikaci.

Blower-Door test je metoda, která pro těsnosti budovy využívá tlakový spád. Výsledkem je hodnota intenzity výměny vzduchu  (h ­­­¯¹) při tlakovém rozdílu mezi interiérem a exteriérem budovy 50 Pa (n50).

Ventilátor umístěný ve vhodném otvoru v obvodové stěně vytváří v budově tlakový rozdíl (podtlak nebo přetlak) a měřením objemového toku u ventilátoru vyhodnocovací jednotka vypočte průměrnou hodnotu n50 při tlakovém rozdílu 50 Pa.

Při zjišťování těsnosti obálky musí být během měření důsledně utěsněny všechny stavební otvory, instalační otvory a prostupy, aby nedocházelo ke zkresleným výsledkům. Jedná se zejména o okna, přípojky vzduchotechniky, kanalizace, vody, zdroje tepla a elektroinstalaci.

Měřící aparatura se skládá z výkonného ventilátoru, čidel na měření objemového toku vzduchu a vyhodnocovací jednotky. Pomocí napínací plachty se ventilátor  vzduchotěsně umístí do vhodného otvoru a nainstalují se přístroje pro měření tlakového rozdílu a objemového toku. Otáčky ventilátoru se nastaví tak, aby se vytvořil konstantní tlakový rozdíl a pak se měří objemový tok vzduchu procházejícího ventilátorem. Měření se opakuje při různých úrovních tlakového rozdílu v rozsahu přibližně 20 až 80 Pa. Řídící jednotka obsahující přenosný počítač a speciální software řídí a kontroluje celý průběh měření, které pak okamžitě vyhodnocuje.

 

Celková průvzdušnost pro pasivní dům:

 

n50  =

V50

0,6 hod¯¹

V

n50                         celková průvzdušnost

V50                       změřený objemový tok vzduchu ventilátorem / budovou

V                     objem měřeného prostoru